Výlety – Černá Hora
Skadarské jezero (Skadarsko jezero)
Jezero na černohorsko-albánských hranicích, jehož necelé dvě třetiny náleží Černé Hoře, více než jedna třetina Albánii. Od r. 1983 je národním parkem. Rozkládá se mezi masívy Rumija, Sutorman, Taraboš a Prokletije a rovinami při řekách Zeta a Morača. Je největším jezerem na Balkáně. Má rozlohu asi 391 km2, avšak plocha jezera kolísá podle vodního stavu: na jaře a na podzim při vysokým vodních srážkách stoupá hladina cca o 3 m a povrch na 550 km2.
Skadarské jezero
Jezero je současně největší kryptodepresí v Evropě - dno je v nejhlubší části až 38 m pod mořskou hladinou. V průměru je však pouze 5 až 6 m hluboké, jen na některých místech, kterým se zde říká oka, se pohybuje kolem 40 m. Průměrná teplota vody na povrchu je v létě 22 °C. V jezeře je asi 50 ostrovů a ostrůvků. Na černohorském území se do něho vlévají řeky Morača, Rijeka Crnojevića a několik dalších menších vodních toků. Ústí řeky Rijeky Crnojevića je mimořádně malebné. Z jezera vytéká řeka Bojana (výtok je na území Albánie). Jezero je velmi bohaté vodními ptáky a rybami. Na jezeře hnízdí na 270 druhů ptáků, je největší ptačí rezervací v Evropě. Na severním břehu jsou mokřady útočištěm zdejší poslední kolonie pelikánů v Evropě. Na 300000 ptáků na jezeře přezimuje. Ryb tu žije kolem 45 druhů. Jejich značná část se dostává do jezera prostřednictvím řek. Roční výlov ryb představuje milion kg. S úspěchem tu loví i sportovní rybáři (je možno si koupit i jednodenní rybářský lístek). Mezi nejcennější úlovky patří lososi, ale zdejší rybáři nejraději loví oukleje, v černohorské kuchyni velmi oblíbené. Větší část plochy jezera pokrývá rákos a koberce vodních rostlin. Menší část jezera byla vysušena a zúrodněna. Velký meliorační projekt vypracovaný za socialistické Jugoslávie ve spolupráci s Albánií nebyl realizován. Pro silnici a železnici, které spojují hlavní město Podgoricu s přímořím, byl vybudován umělý násep přes část jezera. Jedinečný pohled na jezero se naskýtá v severozápadní části jezera ze svahu severovýchodně od lokality Meterizi u obce Rijeka Crnojevića. V některých období je tento zážitek ještě umocněn barevnou nádherou kvetoucích vodních rostlin - stulíky, leknínů a dalších. Tento výhled stojí za dvoukilometrovou zajížďku z Rijeky Crnojevića. Břehy jezera a jeho mnohé ostrůvky byly od pradávna osídleny. Jen na břehu jezera se nachází na 60 malých osad. Zachovalo se mnoho pozůstatků, některé z nich představují cenné historické památky. Mnohé z nich přečkaly staletí v poměrně dobrém stavu, jiné ve zříceninách. Některé byly pak restaurovány nebo konzervovány. K nejpozoruhodnějším patří:
· Mohutné zříceniny hradu Žabljak ze 14. stol. na kopci na severním břehu jezera, blízko ústí Morače do jezera. Byl sídlem Crnojevićů, vládců Zety, a po dobytí Turky byl nejmocnější tureckou základnou pro další expanzi v Černé Hoře.
· Pevnost Lesendro na malém ostrůvku u osady Vranjina, blízko silnice do Podgorice. Byla tureckou pevností, odkud Turci kontrolovali daleké okolí. Za Petra II. Petroviće Njegoše se stala dočasně opěrným bodem Černohorců, ale pak opět padla do tureckých rukou.
· Klášterní kostel sv. Jiří (Sv. Djordje) z 15 stol. na ostrůvku Beška při jižním pobřeží.
· Mariánský kostel kláštera Bohorodičky (Bogorodičin manastir) ze 14. stol. na ostrůvku Starčevo v jižní části jezera. Bylo střediskem opisovačů rukopisů a zachovalo se v něm několik původních fresek.
· Pozoruhodných kostelů, klášterů, hradů a pevností je na jezeře celá řada. Většina z nich je spojena s historií černohorských bojů za svobodu. Z některých zůstaly jen trosky.
Na jihozápadním pobřeží jezera, proti ostrůvku Beška, navštěvují turisté krásnou pláž Murići u stejnojmenné osady. Pláž je oblázkovo-písčitá s krásnou scenérií jezera a s vyhlídkou na ostrov Bešku; v blízkosti pláže rostou duby a jedlé kaštany. Přímo na pláži je sladkovodní pramen. Na této pláži je oblíbená místní restaurace, kde výborně připravují sladkovodní ryby - úhoře, oukleje apod. Na různých místech jezerního pobřeží jsou však ještě další příjemné pláže, a to v délce 3000 m, z nichž většina je písečných. Je to např. pláž Besa, dlouhá 500 m, Lučica, dlouhá 1000 m, Krnice, dlouhá 250 m a dalš. Jezero poskytuje i mnoho dalších příležitostí pro sportování a rekreaci. Kromě pěkných procházek po březích jezera a rybolovu se nabízejí projížďky na koni (jezdecké středisko je ve Virpazaru), na člunech, je možno se zúčastnit i organizovaných programů pozorování ptáků (birdwatching). Zájemci o speleologii mohou navštívit několik jeskyň, z nichž některé jsou málo prozkoumané (např. jeskyně Bobošula).
Rijeka Crnojevića
Rijeka Crnojevića
Obec ležící při stejnojmenné řece u Skadarského jezera. Na kopci nad řekou stál hrad Obod, prozatímní sídlo černohorského vládce Ivana Crnojeviće, když byl pod náporem Turků nucen opustit svůj sídelní hrad Žabljak na Skadarském jezeře. V 16. a 17. stol byl Obod v rukách Turků, v 18. jej získali zpět Černohorci, ale teprve v 19. stol. tu byly postaveny první domky. Koncem 19. stol. si v obci Rijeka Crnojevića postavil svůj dvorem černohorský kníže Nikola. Nad řekou lze najít nepatrné zříceniny kláštera Obod, který má v kulturních dějinách jižních Slovanů mimořádné místo. V r. 1493 zde založil syn černohorského vládce Ivana Crnojeviće Djurdje Crnojević první jihoslovanskou tiskárnu, v níž byla vytištěna první kniha v cyrilici, tzv. Oktoih - Osmiglasnik. Je to pravoslavná bohoslužebná kniha, původně byzantský Oktoichon. Dnes je Osmiglasnik jedním z největších pokladů státního muzea v Cetinji. V Obodu bylo vytištěno jen šest knih, neboť mniši museli před bezprostředním tureckým nebezpečím uprchnout i s tiskárnou do Cetinje. Usadili se v klášteře sv. Petra, kde ještě krátce pokračovali v činnosti, ale brzy tiskárna úplně zanikla. Obnovil ji až v 1. polovině 19. stol. Petr II. Petrović Njegoš, ale ani té nebylo souzeno dlouhé trvání. Když v neustálých bojích s Turky došly jednoho dne Černohorcům zbraně, rozhodl vladyka roztavit olověnou sazbu a zhotovit z ní zbraně nezbytné pro obranu.
Virpazar
Nevelká malebná starobylá obec leží částečně na ostrůvku ve Skadarském jezeře a částečně na sousední pevnině. Ostrovní část je spojena čtyřmi malými mosty s pevninou. Leží při ústí řeky Crmnica do Skadarského jezera, při silnici spojující přímoří s hlavním městem, 30 km severovýchodně od Petrovce.
Virpazar
Na obranu před Turky tu byl postaven hrad Besac, zpevněný Turky, když jej dobyli. Z hradu se dochovala jen strážní věž, upravená dnes ve stylový pohostinský podnik. Dnes se Virpazar navštěvuje jednak jako výletní místo, turistická atrakce pro svůj romantický vzhled a pěkné přírodní scenérie, jednak jako východisko k památkách na Skadarském jezeře a k lodním výletům. Velmi dobrou možnost občerstvení poskytují zdejší gastronomická zařízení.
Podgorica
Největší a hlavní město Černé Hory (16000 obyvatel). Leží uprostřed širokého úrodného údolí při ústí řeky Ribnice do Morače. Má velmi teplé podnebí. Kotlina, v níž se Podgorica nachází, je nejteplejším místem v zemi. Hlavním černohorským městem je od roku 1946; do roku 1918 a přechodně za 2. světové války byla hlavním městem Černé Hory Cetinje. Za socialistické Jugoslávie se nazývala Titograd, předtím Podgorica. Je jedním z hlavních průmyslových měst Černé Hory. Je to nové město, vybudované na troskách staré Podgorice, jejíž předchůdkyní byla Ribnica, založená v 11. stol. Stará Podgorica byla téměř zničena za 2. světové války. Centrální část tvoří veřejné, správní a obchodní budovy, hotely apod. Na ně navazují obytná panelová sídliště. Ze staré Podgorice zbylo nebo bylo obnoveno na levém břehu řeky Ribnice několik mešit, hodinová věž z 18. stol., část turecké pevnosti a poměrně zachovalý římský akvadukt. Město bylo několik staletí v tureckých rukou a vrátilo se do Černohorcům až po osvobozovacích bojích v roce 1879. Na místě dnešního města stávala římská osada Birziminium. Byla to pozdější Dioclea, srbská Duklja. Přejmenování Duklja se přeneslo na celou zemi, pro niž se teprve v 11. stol. ustálil název Zeta. Byla vybudována římským císařem Diokleciánem na základech města ilyrských kmenů Dokleátů a Labeátů. Za římského panství se stalo střediskem římské provincie Praevalis. Archeologickýž průzkum se začal provádět již v 1. polovině minulého století, intenzívně se k němu přistoupilo až po 2. světové válce. Většina exponátů z této lokality je soustředěna v archeologické sbírce města Podgorica (Arheološka sbirka grada Podgorica). Z dalších kulturních zařízení města stojí za návštěvu ještě Muzeum města Podgorica (Muzej grada Podgorica) a Moderní galerie (Moderna Galerija). Na okraji města, na pahorku Gorica, je památník Černohorců, kteří položili své životy za svobodu Jugoslávie ve 2. světové válce. Starý pravoslavný kostelík sv. Jiří (Sv. Djordje) v těsné blízkosti pochází původně z 11. stol. Podgorica má moderní letiště (9 km).
Cetinje
Cetinje, Cetinjský klášter
Město leží na úpatí pohoří Lovćen, v kotlině Lovćenski dolac (700 m n.m.). Do r. 1918 bylo hlavním městem samostatného černohorského království, nyní je duchovním a kulturním centrem Černé Hory. Rozkládá se na okraji rozsáhlého kamenného krasového moře, 45 km západně od Podgorice, 29 km severovýchodně od Budvy. V r. 1482 tu vybudoval své nové sídlo černohorský vládce Ivan Crnojević, když byl pod stále se stupňujícím tlakem Turků nucen opustit svůj sídelní hrad Žabljak na Skadarském jezeře a vybudovat si ve vnitrozemí nové sídlo. To dostalo své jméno podle říčky Cetiny. Bylo pak po staletí místem, kde se organizoval boj Černohorců za svobodu. Když se koncem 17. stol. podařilo Turkům proniknout až do Cetinje, vyhodili černohorští obránci do povětří své náboženské a politické středisko, sídlo černohorských vládců - klášter Crnojevićů (Manastir Crnojevića) v Cetinji, aby nepadlo do tureckých rukou (vládcové - vladykové byli církevní i světskou hlavou Černé Hory). Po vyhnání Turků z Cetinje nebyl klášter obnoven. Začátkem 18. stol. byl vladykou Danilem postaven nový klášter zvaný Cetinjský kloášter (Cetinjski manastir), který byl pro stálé turecké nebezpeční dlouho jedinou stavbou ve městě. Sloužil především jako rezidence černohorských vladařů, to je i sídlo nejvyšší hlavy pravoslavné církve, vladyků. Teprve za Petra II. Petroviće Njegoše v 1. polovině 19. stol. se začalo s vybudováním skromného jádra města. Mimo jiné bylo postaveno i Njegošovo sídlo, palác zvaný Biljarda - Kulečník. Njegoš byl totiž milovníkem kulečníku, v Černé Hoře úplně neznámého. Dal si jej dovézt z Vídně do své rezidence, v které ale skromně obýval jen pár místností, většinu v ní zaujímaly státní úřady a další instituce, sídlila tu i Njegošova osobní garda a byla tu vývařovna pro poutníky. K intenzivnímu rozvoji města mohlo dojít až pro Berlínském kongresu v r. 1878, kdy byla i formálně přiznána nezávislost Černohorského státu a Turci museli opustil zemi. Byl vybudován nový knížecí palác, školy, divadlo, obytné budovy, nemocnice, budovy diplomatických misí evropských států (tedy vyslanectví). Nestarší cetinjskou stavbou je Valašský kostel (Vlaška crkva), ale dnešní vzhled má z 19. stol., kdy byla obnovena. Koncem 19. stol. byl její areál oplocen hlavněmi pušek (bylo jich celkem 1550 ks), které byly ukořistěny Turkům v osvobozovacích válkách v 2. polovině 19. stol. Cetinjský klášter (Cetinjski manastir) na okraji města je kultovní stavbou Černohorců. Tento působivý stavební komplex byl sídlem černohorských vladyků od 18. stol. a až do postavení Biljardy i sídlo vládních úřadů. Pro zdůraznění kontinuity se zbořeným sídlem Crnojevićů, klášterem Crnojevićů v Cetinji, byly do něho vestavěny některé stavební články ze zničeného kláštera. Typické pro tento komplex jsou dvoupatrové konaky, to je mnišské cely, vestavěné přímo do skalního masívu. Součástí kláštera je i jednoduchý mariánský kostel, dále dominantní zvonice, hradby a hřbitov. V části konaků je dnes umístěna klenotnice, v níž jsou umístěny mimořádně cenné umělecké předměty, mj. jeden exemplář Oktoihu - Osmiglasniku z roku 1494, tj. první jihoslovanské knihy v cyrilici, vytištěné v tiskárně v Obodu), dále cenné dokumenty a mimořádný exponát - relikvie maltézského řádu johanitů. I dnes je klášter sídlem metropolity, tj. hlavy černohorské pravoslavné církve. Klášter býval i mauzoleem dynastie Petrovićů.
Cetinje, Biljarda
Njegošovo sídlo, Biljarda, stojí v centru Cetinje. Je to jednopatrová, mající podobu opevněného zámku, původně s olověnou střechou, která byla v době nejintenzivnější bojů s Turky sňata a spolu s olověnou sazbou ze zdejší Njegošovy tiskárny roztavena na zbraně. Dnes je v ní Njegošovo muzeum, věnované toto mimořádné postavě černohorských dějin (jeho básnické dílo, osobní předměty, dokumenty, portréty, umělecká díla vztahující se k jeho osobě). V jižní části areálu Biljardy je ve zvláštním pavilonu umístěna reliéfní mapa Černé Hory (v měřítku 1:10000), kterou vytvořili za rakouské okupace v době 1. světové války rakouští odborníci. Poblíž Biljardy se nachází tzv. Ćipur, tj. zahrada, kde stojí mariánská dvorská kaple Nikoly I. Byla postavena na základech historického kláštera Crnojevićů, který vybudoval po ústupu ze Žabljaku v r. 1484 černohorský vládce Ivan Crnojević jako své sídlo. Když po 200 letech Černohorci sami vyhodili klášter do povětří, aby se nedostal do rukou pronikajících Turků, Turci jej pak následně úplně zničili. Dnes jsou sporé pozůstatky po archeologickém průzkumu zakonzervovány. V kapli jer pohřbe i Ivan Crnojević a král Nikola. Velmi dekorativní stavbou ze zač. 20. stol. je Vládní palác (Vladin dom), postavený pro potřeby vlády a správních úřadů za černohorského království. Dnes je zde Historické muzeum (Istorijski muzej Crne Gore), který soustřeďuje převážnou část exponátů spojených s černohorskou válečnou historií (zbraně, trofeje, vyznamenání, dokumenty aj. V Uměleckém muzeu (Umjetnički muzej Crne Gore) jsou převážně obrazy jugoslávských malířů. Cenná je též sbírka ikon. V paláci, který si jako své sídlo postavil ve 2. polovině 19. stol. tehdejší vládnoucí kníže Nikola I. (Palac - dvor kralja Nikole I. Petrovića) , je nyní Státní muzeum Černé Hory (Državni muzej Crne Gore). Mezi budovami historických zahraničních misí - vyslanectví (místně legacije) vynikají hlavně budovy turecké, italské a anglické mise. Byly postaveny po mezinárodního uznání Černé Hory v r. 1878. Celkem bylo těchto zahraničních vyslanectví dvanáct. Pro zahraničního návštěvníka je obzvlášť zajímavé Etnografické muzeum Černé Hory (Etnografski muzej Crne Gore), které zatím sídlí v někdejší budově srbského vyslanectví. Obsahuje exponáty, které nejsou nikde k vidění a jsou zaměřeny na každodenní život Černohorců v minulosti: způsob obživy, bydlení, nejcennější jsou však drahocenné kroje z různých krajů Černé Hory. Jsou až přepychově vybaveny a představovaly největší, mnohdy i jediný, majetek Černohorců. Neodmyslitelnou součástí mužských krojů byly i zbraně. Jen 15 minut od středu města se nad Cetinským klášterem navštěvuje vyhlídka Orlí kras (Orlovi krš) s mauzoleem zakladatele dynastie Petrovićů, vladyky Danila (17. až 18. stol.), mauzoleum samo pochází z konce 19. stol. Moderní sochařské umění reprezentuje v Cetinji socha nejvýznamnějšího představitele rodu Crnojevićů - Ivana Crnojeviće. K velkým škodám došlo v Cetinji v r. 1986, kdy po vydatných deštích začala voda stoupat krasovým podložím a zaplavila město do výše několika metrů.
Lovćen
Lovćen, mauzoleum Petra II. Petroviće Njegoše na Jezerském vrchu
Národní park Lovćen se rozkládá v centrální a nejvyšší části stejnojmenného horského masívu a zaujímá asi plochu 62 km2. Ze západu a severu jej ohraničuje silnice Kotor - Cetinje, od východu Cetinjské polje a od jihu silnice Cetinje - Budva. Jeho reliéf formovaný ledovcovou činností a zkrasověním je velmi rozmanitý. Část je pokryta bukovými lesy a makchií, vysokohorské pastviny se střídají s rozvinutým krasem, reprezentovaný hlubokými škrapy, závrty, jeskyněmi a propastmi. Přes tvrdé horské klimatické podmínky zde roste na 300 druhů rostlin, z toho mnohé jsou ledovcové relikty nebo endemity. Nejvyšší horou Lovćenu je Štirovnik s 1749 m (na jeho vrcholu je televizní věž). Druhý je Jezerský vrch (Jezerski vrh) s 1660 m. Pro Černohorce je Lovćen posvátným pohořím, symbolem národní černohorské identity a státnosti. Největší historickou hodnotu představuje mauzoleum Petra II. Petroviće Njegoše na Jezerském vrchu. Z Cetinje je to k němu 21 km. Petr II. Petrović Njegoš je největší postavou černohorských dějin jako vládce, vladyka, velký státník, myslitel a básník. Njegošovo dílo, především Horský věnec, je v Černé Hoře stále živé, přestože od Njegošovy smrti uplynulo přes 150 let.
Lovćen, mauzoleum
Podle černohorské tradice se Njegoš přál být pohřben na Lovćenu, ale nikoli na jeho nejvyšším vrcholku. Byl totiž přesvědčen, že Černá Hora bude mít v čele významnější osobnost než je on sám, a ta pak bude mít právo spočinout na nejvyšší hoře. Válečné události v Černé Hoře do osvobození od Turků v r. 1878, ale i další překážky způsobily, že posmrtné pozůstatky Petra II nebyly pohřbeny na místě, které si vybral. Až teprve v r. 1974 bylo dostavěno místo jeho definitivně posledního odpočinku - mauzoleum na Jezerském vrchu. Autory architektonického řešení byly sochař Ivan Meštrović a architekt Harald Bilinić. Plošina s mauzoleem se nachází výšce 1580 m a vede k němu 426 schodů částečně tunelem. Dominantou interiéru mauzolea je socha Petra II., nad nímž se tyčí jako symbol svobody orel s rozepjatými křídly. Sousoší je rovněž Meštrovićovým dílem. Njegoš je pohřben v kryptě pod mauzoleem, od něhož je jedinečný výhled až k italským břehům. Autem je možno dojet až ke schodišti, odkud je však možno pokračovat pouze pěšky. Pro Černohorce je návštěva mauzolea věcí cti a národního uvědomění. Pro cesty k lovćenskému mauzoleu má prvořadý význam silnice z Cetinje k mauzoleu, na níž ve vnitrozemí navazuje silnice z Podgorice do Cetinje a z Kotoru do Cetinje. Při silnici z Cetinje k Jezerskému vrchu se nachází malé výletní místo Ivanova Korita ve výšce 1255 m n.m., kde kdysi stávali zimní sídlo Crnojevićů (dnes jen sporé zbytky). Kolem dokola bývaly pastviny pro letní pasení dobytka a salaš. V Ivanových koritech samých byla chata využívaná ke klimatickým ozdravným pobytům. Nyní je v neobyvatelném stavu, plánuje se však její obnova. Velmi oblíbený byl zdejší vydatný pramen. Vysokohorští turisté odsud podnikají výstup k mauzoleu (2 a půl hod.). V oblasti horstva jsou v současné době tři značené turistické cesty. Okružní stezka je dlouhá 12,7 km (Palac - Treštenik –Šancevi -Koložun - Vjetreni Mlin - Dolovi - Palac). Dvě stezky vycházejí z Ivanových Korit: Ivanova Korita - Jezero - Bukovica o délce 12 km a Ivanova Korita - Majstori dlouhá 4,5 km. Po makadamové cestě, která spojuje Ivanova Korita se sedlem Krstac (na cestě z Kotoru do Cetinje), se může z Krstacu podniknou pěkný pěší horský výlet až na Jezerský vrch. Při silnici z Kotoru do Cetinje leží za Krstacem malá osada Njeguši, rodiště Petra II. Petroviće Njegoše a několika dalších členů rodiny Petrovićů. Dnes je místo známé výrobou njegušského sýra a njegušského pršutu, nejproslavenějších lahůdek v Černé Hoře. Ke zdejším specialitám patří i ovčí maso, uzené a sušené podle starých receptur. Turisté, kteří se tu zastavují na jejich ochutnávku, zkoušejí i zdejší medovinu.
Durmitor a kaňon řeky Tary
Není to jen tak ledajaký výlet do hor. Naznačuje to i skutečnost, že Durmitor i Tara jsou jedinou Pohoří Durmitor a kaňon řeky Tary jsou jedinou přírodní oblastí, která je pro svou jedinečnost, pro své přírodní hodnoty a nedotčenost zapsána do seznamu světového přírodního dědictví organizace UNESCO (v r. 1980). Plným právem nese Durmitor i označení národní park a kaňon Tary zařazení do programu "Člověk a biosféra" organizace UNESCO; superlativy, kterými bývá oblast označována, jí tedy přísluší plným právem.
Pohoří Durmitor
Durmitor, nejvyšší horstvo v Černé Hoře, dosahuje nejvyšší horou Bobotov kuk 2523 m. Je to opravdu velkolepé pohoří s výraznými pozůstatky jak ledovcové, tak i tektonické činnosti. Jen málokde v evropských horách lze vidět tak výraznou plastičnost zvrásněných vrstev jako v Durmitoru na horách Šareni pasovi (Pestré pruhy) a Prutaš. Po obrovských ledovcích zbyly na Durmitoru velké morénové nánosy a četná jezera. Již sama cesta z přímoří k Durmitoru je natolik působivá, že pro turisty představuje nezapomenutelný zážitek. Pokládá se pro velehorskou scenérii, která ji po většinu cesty doprovází, za jednu z nejkrásnějších přírodních partií v Černé Hoře. Cesty z jednotlivých černohorských letovisek se setkávají v Podgorici, která je výchozím místem dalšího putování. Po 10 km za Podgoricí se vjíždí do kaňonu řeky Morači, který se v těchto místech nazývá Platije a je dlouhý 35 km. Je důstojným vstupem do monumentálního horského světa Černé Hory. Řeka si tu probila cestu skalním podložím a teče nyní na dně hlubokého skalního kaňonu, stále divoká a zpěněná. V neuvěřitelných zákrutech sleduje její tok i zdejší silnice převážně vytesaná ve skalách, vede 32 tunely a pod hrozivými převisy, klesá dolů k řece a opět stoupá. Při dešti a po něm je silnice v kaňonu nebezpečná a je tedy třeba, aby se řidiči na jízdu plně soustředili. Tam, kde kaňon Platije po 35 km končí, stojí za zastávku a prohlídku známý klášter Morača. Blízko kláštera je pěkný čtyřicetimetrový vodopád Svetigora. Klášterní kostel zasvěcený Zesnutí Bohorodičky (Uspenje Bogorodice) je celkem nenápadná stavba rašské školy z 13. stol., ničím nevynikající. V dnešní podobě, po vypálení Turky a následné obnově, pochází ze 16. stol. Cenný je však interiér kostela, především původní fresky, jichž se bohužel zachovala jen malá část z někdejší bohaté freskové výzdoby. Z dochovaných fresek je nejvýznamnější cyklus ze života proroka Eliáše (Sveti Ilija) v diakonikonu kostela. Ty novější fresky pocházejí ze 16. a 17. stol. a jsou dílem předních malířů té doby. Kříž na špičce ikonostasu patří k vrcholným řezbářským dílům. V klášteře bývala v minulosti věhlasná škola malířů ikon. Navazuje na ni i zdejší hodnotná sbírka ikon. Dnes je klášter Morača přístupný veřejnosti.
Pohoří Durmitor
Po pár kilometrech za klášterem začíná silnice stoupat k průsmyku Crkvine (1060 m), působivého vyhlídkového bodu, a za ním po 8 km následuje krásně položené horské městečko, klimatické lázně a středisko zimních sportů - Kolašin (965 m). Je téměř nové, vstalo z ruin po 2. světové válce, kdy v těžkých bojích padlo dvacetkrát do rukou okupantů a dvacetkrát bylo opět osvobozeno. Je obklopeno věncem horských pásem Bjelasica, Komovi, Stožac a Sinjajevina, většinou dosahujících výšky 2000 až 2400 m. Kolašin je východiskem do světa neporušené horské přírody národního parku Biogradska gora v pohoří Bjelasica, jejích téměř neprostupných pralesů i mírných svahů horských pastvin. Za Kolašinem, před městečkem Mojkovac (17 km severovýchodně od Kolašinu) odbočuje silnice na severozápad k cíli cesty - Durmitoru, nejprve podél řeky Tary, pak 11 km na západ do Žabljaku. Žabljak (1450 m) je horské letovisko, zimní středisko a jediné východisko túr po Durmitoru. Lze odtud podniknout výstupy po značených cestách na bližší či vzdálenější vrcholy, např. na Medjed (2287 m), který se tyčí jako výrazná dominanta a jeden z nejbližších vrcholů, trvá výstup 4 hod., na vzdálenější nejvyšší horu Durmitoru - Bobotov kuk (2523 m) lze dojít za 5 hod. a 30 min. Kdo si netroufá na vysokohorské výstupy, měl by se vydat alespoň na procházku kolem malebného Černého jezera s nádherným výhledem na štíty Durmitoru (4 km). Durmitor navštěvují horolezci, vysokohorští turisté, jezdí se tu na horských kolech, provozuje se paragliding, rybaří ve zdejších jezerech, je tu i jízdárna, takže je možno si vypůjčit koně na celý den. V poslední době jsou oblíbená fotosafari na lokalitě Škrka - žijí tam medvědi, kamzíci a spousta další zvěře. V Žabljaku sídlí správa národního parku. Podrobné informace o možnosti túr po Durmitoru a nabídce ubytování a služeb v Žabljaku lze najít na stránce NP Durmitor - www.nparkovi.cg.yu/durmitor/index.htm a na stránce www.durmitorcg.com.
Kaňon řeky Tary
Neméně působivou součástí tohoto výletu je i seznámení s řekou Tarou a jejím kaňonem, který je nejhlubší v Evropě a patří k nejhlubším na světě (je hluboký až 1300 m). Jméno řeky Tary je ilyrského původu, nazval ji tak zdejší ilyrský kmen Autariatů. Kaňon Tary se rozkládá mezi městečky Mojkovac a Šćepan Polje v délce 78 km. Průměrný průtok řeky je 93 m3/s. Velkou atrakcí je sjíždění kaňonu Tary na vorech, kajacích a raftech. Při jízdě po silnici zaujme smělá stavba mostu, který se klene nad Tarou v blízkosti Žabljaku u osady Djurdjevića Tara. Most vysoký 135 m a dlouhý 154 m byl postaven před vypuknutím 2. světové války a jedním z jeho stavitelů byl jugoslávský inženýr Z. Jauković. Za nepřátelské ofenzívy v r. 1942 dostal příkaz partyzánského velení zničit ze strategických důvodů tento most, což provedl. Byl však okupanty chycen a zastřelen. Most byl v r. 1946 obnoven. A Jaukoviće připomíná památníček u nového mostu. Už od Mojkovce se řeka probíjí skalním terénem a vytváří kaňon , jehož hloubka se pohybuje od 400 do 1300 m. Řeka pak překonává četné slapy, peřeje a vodopády, a to až do svého soutoku s řekou Pivou, s níž vytváří řeku Drinu. Nejefektnější je pohled na střední část toku, z vyhlídky Čurovac (1625 m), k níž vede ze Žabljaku makadamová cesta. Od Čurovce je možno sestoupit až na dno kaňonu v jeho částečně rozšířené části, kde - poněkud východním směrem stojí chata vorařů a kajakářů (Dom splavara i kajakaša), odkud se pořádají proslulé plavby na vorech a kajacích kaňonem Tary (jedno- a čtyřdenní; jezdí se i na raftech). Sjezd Tary kterýmkoli z těchto plavidel je nevšední zážitek. Vodním turistům slouží kromě uvedené chaty i dva kempy. Na Taře se těší největší oblibě plavby na sportovní rybáři. Pro cestu zpět na pobřeží z tohoto velkolepého výletu není jiná možnost než se vrátit stejnou cestou.